Historie obce

Zdobín byl založen kolem roku 1239 jako osada Dubín podle dubů, hojně zde rostoucích.

Postupně k sobě přibral písmeno Z jako Zdubín, Zdobeň.

Od roku 1720 se v mapách používá dnešní název Zdobín.

Perlařství kolem Zdobína (1862 - 1914)

z knihy Aloise Jilemnického - Domov v kopcích

 

První s tím začal na Zdobíně Josef Kynčl. Bylo mu málo přes dvanáct let, když ho poslali do Vídně, aby se tam vyučil řemeslu. Uchytil se u miletínského rodáka Ježka, perlaře, který se ve Vídni trvale usadil a foukal a barvil perly. Brzy tam za učněm Kynčlem přišli další čtyři učni z krajiny podzvičinské: dva ze Zdobína - Jan, Kynčlův bratr, a Jan Lánský, Jan Vaňura z Hořic a František Buchnar z Bělohradu. Perlařství bylo řemeslo  s učební  dobou tři až čtyři roky. Ti mladí vyučení perlaři pak rozšířili výrobu perel po domácku v Zdobíně i v Hořicích.

Po válce r.1866 se odbyt perel zvýšil a domácké tkalcovství upadalo. Proto obyvatelé Zdobína, Trotiny a okolí se stále více zaměstnávali foukáním perel. Vídeňští vyučenci byli jejich mistry. Za konjunktury let 1900-1904 se foukaly perly v 67 obcích na Královédvorsku, Jaroměřsku, Hořicku a Bělohradsku; touto prací se zabývalo přes 1000 perlařů, a vedle nich ještě občas - hlavně v zimě - další muži, ženy i děti od 9 let věku. Z některých míst v okolí Úhlejova vyrostla perlařská střediska (v závorce počet perlařů): Dehtov (62), Doubravice (150), Miletín (38), Bílé Poličany (29), Trotina (44), Třebihošť (59), Vřesník (47), Hořice (66), Řečice (27), Zdobín (87), Bílá Třemešná (60), Úhlejov (11). 

Mzda za 1000 perel pro číslo 0 o průměru 3 mm (druh nejlevnější, nejčastěji vyráběný) byla v letech 1886 - 1905 24 až 46 haléřů; perlař sám si platil sklo i petrolej. Perlaři musili být pilní. Pracovali od 6 hodin ráno do 8 až 10 hodin večer, jen svačina, oběd a večeře přerušily nakrátko práci. Dovedný perlař vyfoukal za hodinu až 600, prostřední asi 400 perel. Perly se na sítech třídily podle velikosti: 000 - 00 - 0 - 1 - 2 - 3 atd. Čím byly perly menší, tím byla práce kvalifikovanější a odměna větší. Aby šla práce od ruky, scházeli se večer hoši a dívky v jedné světnici, přinesli si sklo a nářadí a vždy čtyři dělali u jednoho stolu. Přišli "dousi" - podobně jako na draní peří. Staří vyprávěli, ostatní foukali. V r. 1900 si perlař vydělával 4 až 6 zlatých týdně. Při tkaní byl výdělek míň jak poloviční.

Obrovské zisky měli obchodníci, kteří vykupovali od domáckých perlařů surové perle (nebarvené). V roce 1905 jich ve zdejší krajině bylo 42, z toho 9 velkých obchodníků. Ti zasílali surové perly do Vídně, Německa (Duryňska), Paříže, Londýna i USA. Až tam byly barveny, upravovány a rozesílány na světový trh. Jejich zisk byl i několik set procent. Výsledkem nesmírné píle perlařů v době vysoké konjunktury byl v té době příliv skoro půl miliónu korun do jinak zchudlé krajiny.

Aby se čelilo tak nestydatému kořistění, bylo z podnětu Průmyslového muzea podkrkonošského v r. 1906 založeno Podkrkonošské družstvo perlařů na Trotině. Snahou svolavatelů bylo zlepšení poměrů perlařů organizací domácké výroby a odbytu,zřízení odborné školy neb kursů pro zvýšení technické dovednosti a zákonná ochrana zdraví perlařů. Už po půl roce přijímalo družstvo od perlařů na 10 miliónů perel týdně a vyplácelo za ně 4000 korun mzdy. Obrat se stále zvyšoval a díky dobré reklamě v cizině byl i dobrý odbyt. Po přeložení sídla družstva do Hořic byla zřízena i družstevní barvírna perel. Perly barvené výtažkem ze šupin stříbrolesklých ryb byly opravdu podobné pravým. Hlavní odběratelé: velká města (Paříž, Londýn) a státy obchodující s Orientem a s Afrikou. Naši výrobu a tím i odbyt předstihla japonská konkurence - prý průmyslovou špionáží. Fakt je, že koncem r. 1914 jsme nemohli s japonskými perlami už konkurovat.